Haněžka, rybí svět a jiné

Je sbírka krátkých povídek.

Kniha byla vydána v rámci školního nakladatelství Trojkůň v roce 2001.

Ukázka z knížky:

Nevěsta v černém

„Je to krásná slečna, viďte, paní,“ řekla stařena s vrásčitou tváří.

„To víte, že je, paní. Ta, jestli není vdaná, se v tu ránu bude vdávat. Vidíte ty užaslý obličeje těch chlapů, co se za ní otáčejí?“ doplnila ji stařena s jinak vrásčitou tváří. Až na ty vrásky se od své vrstevnice ničím nelišila.

A pak jen zasněně s kapkou závisti koukaly za mladou krásnou slečnou. Myslely si, že musí být šťastná, když má tak krásné tělo a mlaďoučký obličej…..

Na chvíli se pro ně zastavil čas a ony se vrátily do doby, kdy byly taky tak mladé a krásné, kdy byly žádoucí.

Slečna zahnula za roh ulice a ztratila se stařenám z očí. Blížila se ke svému domu. Odemkla a vešla do chladné chodby. Tiše vystoupala po schodech do třetího patra a odemkla s největší lehkostí byt, který nesl štítek: LENKA OŠKLIVÁ. Vstoupila dovnitř, zula si modré lodičky a v silonkách vešla do malé kuchyňky. Vyndala z lednice mléko. Nalila ho do sklenice. Sedla si na vysokou barovou stoličku a napila se. Bylo dobré, ostatně jako vždy. Kolem pusy měla stopu bílého mléka. Usmála se, vzpomněla si, jak jí jeden mladý pán v metru vyznal lásku. Musela ho odmítnout, vždyť tolik pospíchala. Dopila mléko a vešla do svého pokoje. Sundala si sukni, triko i silonky. Lehla si na postel ve spodním prádle a přemýšlela : „Co teď asi dělá Elis? Jestli pak si na mne nikdy vzpomene? A Anežka, má ještě pořád ty krásné černé oči? A co dělá Tomík, její velký kamarád. Možná už hodně vyrostl od té doby, co se spolu neviděli. Bylo mu naposledy pět, když byli spolu. Ten by se asi divil, co ze mne vyrostlo….

Trrrrrrrr. Trrrrrrrrr. Zazvonil telefon. Vstala, šla do obýváku, kde stál modrý telefon. Zvedla ho: „Ano, Lenka Ošklivá, přejete si?“

„Ahoj,“ ozvalo se na druhé straně drátu,“já jsem váš velký ctitel a jsem nedaleko vašeho bydliště, rád bych vás někdy viděl. Víte, já…. Já vás asi miluji.“

Lenka se lehce usmála.

„Tak půjdete se mnou někam?“ naléhal hlas. Lenka mlčela, něco se jí honilo hlavou.

„Haló, jste tam ještě, slečno?“

Lenka mlčela, jen se usmívala, přišlo jí to všechno moc legrační na to, aby mu něco odpověděla.

„Tak slečno, odpovězte mi přeci. Nenechte mě trpět.“

Lenka se najednou probrala z té své zamyšlenosti: „Tak dobře, přijďte ke mně, ale ne dnes, ani zítra, ale……..až bude úplněk. Vmete si na sebe černý frak a prosím, přineste mi jako pozornost akvarijní rybku. Ostatní je na vás. Sbohem,“ řekla a položila telefon, aniž by čekala na jeho odpověď.

Přišlo jí to všechno legrační, začala se smát. Lehla si na gauč nohama vzhůru. Ze své převrácené pozice sledovala drobné rybky, které plavaly v jejím velkém akvárku. Stále se usmívala.

Ještě chvíli ležela bezvládně na gauči, pak vstala, šla do kuchyně pro ovoce. Jedla ho pomalu a přitom pokračovala ve svém přemýšlení: „Musím zavolat Janě a říct jí o tom telefonátu. To už je čtvrtý za poslední týden. To bude legrace až se všichni sejdou. A kolik budu mít rybiček… A co si vezmu na sebe? Jak se obléknu? Však už Jana něco vymyslí. Je to drahoušek.

Musím zavolat Sylvii a pozvat ji na oběd. Bude ráda. Vždycky mě zbožňovala, musím ji to nějak oplatit….“

Crrrrrrrrrrrrrr. Crrrrrrrrrrrrrrr! Zvonil zvonek. Lenka se zvedla ze židle a šla ke dveřím. Přehodila přes sebe župan. Otevřela. Stál tam Petr. Usmíval se.

„Ahoj,“ řekl.

„Ahoj,“ usmála se Lenka, „Pojď dál.!

„Neruším?“ zeptal se tiše Petr.

„Ne,“ odvětila zdvořile.

Dal jí květinu.

„Dík posaď se.“ Zavedla ho do obýváku. Petr si sedl do křesla a sledoval Lenku, jak rozpačitě uklízí mírný nepořádek v pokoji.

„Dáš si něco k pití?“ zeptala se ho.

„Jo, něco bych si dal.“

„A co?“

„To je jedno, něco mi vyber.“

Lenka se usmála: „Cokoliv?“

„Cokoliv, to záleží jen na tobě,“ ujišťoval ji a se zájmem ji sledoval.

„Dobře,“ smála se Lenka a odešla do kuchyně. Petr sledoval akvárko.

„Máš nové rybičky?“ volal na Lenku.

„Jo, dostala jsem je od jedněch mých známých,“ volala z kuchyně a při těch slovech se opět usmála. Dnes měla docela příjemný den. Všechno se jí dařilo. Petr sice nepatřil do jejího dnešního plánu, ale místo si pro něj udělala, třeba jí ještě pobaví. On byl vždy takový legrační.

Lenka přinesla Petrovi sklenici mléka. Petr na ni zklamaně pohlédl. „Dík.“

„Je to velmi zdravé. Petře měl bys to pít častěji,“řekla mu s posměškem. Petr přikývl a zasněně sledoval akvárko.

Lenka si sedla vedle něho, hlavu měla u jeho nohou a nohy u jeho hlavy. Sundala si župan. Petr na ni pohlédl a usmál se: „Jseš krásná, víš to?“

„Né, Petře, já jsem Ošklivá, ty už nevíš?“ řekla přísně.

Petr ji sledoval, poslední dobou na ni stále myslel. Dnes se mu o ní zdálo.

„Co bys rád Petře? Proč jsi přišel?“ přerušila náhle ticho.

„Chtěl jsem tě vidět,“ odvětil.

„Nic víc?“ zeptala se zvědavě.

Petr neodpovídal.

„Petře, chtěl by ses se mnou milovat? Chtěl bys, řekni?“ zeptala se ho náhle.

Petr byl zaražen, nevěděl, co říct. Ležela před ním dívka jeho snů a…..Přikývl.

„To pro mne musíš ale něco udělat,“ řekla.

„Co by sis přála?“ zeptal se zamilovaně Petr.

„Vezmi si mě.“

Petr polkl. Nedokázal tomu uvěřit. Jeho milovaná ho žádá, aby si ji vzal, ta která se mu vždycky posmívala a nebrala ho vážně. Váhal. Nevěřil jí. Tušil, že je to zas nějaká její legrácka.

„Petře, ty se se mnou nechceš milovat, ty se mnou nechceš žít?““ptala se ho zklamaně.

Petr na ni pohlédl a věděl, že je to past, že svého činu bude do smrti litovat. „Ano, chci si tě vzít,“ vykřikl.

„Dobře, Petře, teď mě dobře poslouchej. Přijdeš o půlnoci o úplňku do toho starého zbořeného kostela. Bude tam stát Eva, ta nás oddá. Květiny mi nenes. Chci mít na své svatbě tu nejkrásnější rybičku, co svět kdy viděl. Přijď sám a ve fraku,“ řekla Lenka a políbila ho. Pak se odešla převléct. Petr seděl jako přibitý, nemohl tomu uvěřit. Cítil se najednou tak šťastný. Měl strach, že se něco stane a nevyjde to.

„A jak vypadá ta ryba, ta nejkrásnější na světě?“ volal na ni Petr.

„Na to musíš přijít sám, já ti neporadím,“ křičela za ním z pokoje a zapínala si zip u svých dlouhých večerních šatů. Pak přišla do obýváku a řekla: “Petře, teď už ale musíš jít. A do svatby sem už prosím nechoď. Jo, určitě přijď sám a nezapomeň na tu rybu!“ Políbila ho na čelo a vyprovodila ho ze dveří.

Namalovala si řasy a pusu. Natřela si víčka modrými stíny, připnula náušnice a vyrazila ven.

„Vsadím se, že ta slečna byla s nějakým pánem. Vidíte, jak se usmívá?“pronesla s úšklebkem stařena.

„Jo, ta se bude asi brzy vdávat. Vidíte, jak jí to sluší. To by bylo, aby neměla nějakou vážnou známost,“ odvětila jí společnice a přitom nestrhla oči z jejích štíhlých rukou a vzpomínala na své mládí….

Slečna jim zmizela z očí. Šla za Eliškou. Eliška nebyla doma. Tak tam na ni počkala. Usnula jí v posteli.

„Dobrý večer,“ vzbudila ji Eliška jemným dotykem ruky. „jakpak jsme se vyspali?“

„Do růžova,“ odpověděla s úsměvem Lenka.

„Uvařím ti kafe.“

„Dík, dám si radši mléko.“

Eliška se na ni usmála:“Leni, doufám, že zase nerozšiřuješ své akvárko.“

Lenka provinile sklopila oči.

„Vždyť jsi mi slíbila, že toho necháš.“

„Jo, a taky jsem toho nechala, ale oni mi pořád volali, že mě milují, a tak…. Nemohla jsem jim přeci odolat.“

„Kdy?“ zeptala se přísně Eliška.

„Tenhle úplněk, strašně se na to těším. Eli, viď, že mi s tím pomůžeš.“

„Jdu ti pro mléko,“ řekla kapitulovaně Eliška a šla do kuchyně. Lenka šla za ní. Dala jí pusu.

„Dík, jseš moc hodná,“ řekla jí,“ani nevím, proč ti pořád pomáhám.“

„Protože mě miluješ, sestřičko,“ odvětila Lenka vesele.

„No, to nevím,“ řekla na oko přísně Eliška. „Stejně se ti divím, že si holka, nedáš pokoj. Koupila bych ti rybiček kolik bys chtěla a nemusela by ses s tím tak dělat. Jenže ty musíš mít rybičky s lidskýma očima. Kdo to pozná, Leni, že mají lidský oči?“

„Už to ví Eva?“ zeptala se jí po chvíli Eliška.

„Ne, ještě jsem jí to neřekla.“

„Kdy jí to oznámíš?“

„Nevím, ještě je dost času.“

„Co když ti to odmítne?“

Neodmítne,“ řekla velmi sebevědomě.

„Neříkej mi, že to vše dělá kvůli tvým krásným očím.“

Lenka na Elišku upřela své krásné modré oči.

„No jo, asi jako všichni se necháme zlákat tvýma očima. Tady máš své mléko, ale moc nadšená z toho nejsem. Myslela  jsem, že už si z toho dávno vyrostla.“

Lenka sledovala svou sestru a prozpěvovala si.

„Mluvila jsi s Janou?“ zavolal na ni Eliška z pokoje, kde něco hledala.

„Ne, ještě ne, ale co nejdříve k ní zajdu Nechám si od ní ušít ty nejsmutnější svatební šaty – černé, víš?“

„Myslela jsem, že ti stačí jen pár ryb, Leni. Tohle už je moc, nemyslíš? Neměla by ses do toho pouštět.“

„A proč ne? Nikomu tím neublížím.“

„Kdo je ten šťastlivec?“

„Petr.“

„Petr? Proboha, zbláznila jsi se, co ti udělal? Vždyť je to blázínek. Je trochu pomalej, ale hodnej. To jsi nemohla vybrat někoho jiného.?“

„Já jsem si ho nevybrala, on si vybral mne. Zrovna, když jsem o tom přemýšlela. Zeptala jsem se ho a on byl šťastný!

Eliška přešla do obýváku a prohlédla si svou sestru pozorněji. „A co když se to nepovede, co pak?“

„Nevím, nechci to vědět. Eli neměj strach, já to zvládnu.“

K večeru se Lenka sebrala a šla za Anežkou. Lenka milovala Anežčiny černé oči. Mohla by se do nich koukat věčně.

„Hele, Leni, jestli po mně chceš, abych ti zase pomohla s těmi tvými rybičkami, tak to jsi na špatný adrese. Už s tím nechci mít nic společného. Nemyslím, že je to dobré,“ řekla a chytla Lenku za hlavu oběma rukama a zadívala se jí do očí.

„Ale mléko mi přineseš, viď?“ řekla Lenka nevinně.

„Nechci nést vinu, nechci si nic vyčítat.“

„Neboj Anežko, slibuji ti, že se o ničem nedozvíš, že nebudeš mít výčitky.

Anežka šla pro sklenici mléka. Za chvíli se objevila u Lenky.

„Dík,“ řekla s úsměvem Lenka a vzala si od ní sklenici mléka. „Anežko, ty mě máš přeci ráda, tak proč se mě tolik bojíš, proč máš pocit viny z toho, co dělám?“

Anežka mlčela. Lenka věděla, že ji Anežka miluje a tak k ní mluvila dál: “Jsi krásná Anežko, a já tě mám opravdu ráda a byla bych moc smutná, kdybys tam nepřišla. Nebo ty mě snad nemiluješ?“ Anežka měla sklopenou hlavu. „Neboj, nikdo se to nedoví.“ Pohladila Anežku po vlasech, po zádech, políbila ji….

 

 

Ráno se Lenka oblékla. Anežka ještě spala. Byla sladká, ještě dítě. Usmívala se ze spánku. Lenka ji políbila vlasy a odešla z jejího bytu.

Šla kolem dvou stařen a ty už si vymýšlely příběhy o tom, u koho to strávila noc, a co na to její snoubenec. Byly totiž moc staré na jiné složitější příběhy….

Lenka pozvala na oběd Sylvii. Sylvie přišla včas. Měla své hnědé vlasy smotané do drdolu a její přísný obličej naznačil malý úsměv.

„Ahoj, Sylvie, dnes ti to nějak sluší,“ řekla velmi mile Lenka.

„Ahoj, co potřebuješ, Leni. Nemám mnoho času a tak, mluv přímo.“

„Chtěla bych tě pozvat na jednu drobnou slavnost,“ usmála se Lenka.

„Znám ty tvoje krvavý slavnosti, Leni. Nemám na to náladu, snad jindy.“

„Ale, Sylvie, to nebude krvavá slavnost. Já se budu vdávat a chci tě mít za svědka.“

„Ty? A s kýmpak s Anežkou, s Janou či s Marií?“ řekla výsměšně Sylvie.

„Sylvi, bude tam i Eliška, obě dvě jste mé sestry a já vás mám opravdu ráda, to je tak těžké pochopit, že vás chci mít na své svatbě?“

„Leni, je mi moc dobře jasné, že co ty budeš pořádat se ani v nejmenším svatbě podobat nebude. Vždycky jsem tě obdivovala, už jako dítě. Stále jsem chtěla být s tebou, ale dnes je to jiné, jsem vdaná, mám děti a chci mít konečně klid. Uzavřít tu velkou kapitolu tvých večírků a nových rybiček. Už nemám chuť se toho účastnit.“

Lenka však věděla, že přijde. Moc dobře ji znala. Její sestřička ji stále zbožňovala.

„Tak přijď přesně o půlnoci. Měj se,“ rozloučila se s ní a šla za Evou.

Eva nebyla doma a tak jí tam nechala krátký vzkaz:“PŘIJĎ JAKO VŽDY!“

Nakonec skončila u Jany. Nechala si u ní ušít svatební šaty……

Byl úplněk. Nevěsta byla v černém. Moc jí to slušelo. Jak byla krásná a mladá…

Přišli všichni. Přinesli jí ryby. Pak byla půlnoc a mnoho se toho stalo v  rozbořeném kostele za jejím domem. Co? O tom raději pomlčím, není dobré o tom hovořit. Podstatné je, že Lenka získala nejkrásnější rybu na světě. Nejenže měla lidské oči, ale měla i lidskou duši…..

Slečna v černých šatech prošla okolo dvou stařen. Stařeny na ni upřeně hleděly.

„Ale to jsou šaty smuteční,“ zvolala vrásčitá žena.„Asi jí umřel.“

„Asi ano,“ pravila druhá žena a trochu se pousmála. Měla radost, protože té slečně vždy záviděla a dnes tomu bylo naopak.

Slečna zašla za roh. Spěchala domů. Těšila se na svoji novou rybku. Odemkla dveře a vešla do svého bytu. V jejím bytě někdo byl. Lenka se lekla.

„Ahoj,“ zavolal na ni ženský hlas z obýváku.

„Ahoj,“ oddychla si Lenka aniž by ten hlas poznala. Vešla do obýváku a uviděla Anežku. Byla v černém, měla na vlas stejné šaty jako ona.

Anežka se zasmála: “Máš moc pěkné akvárko. Ta zlatá rybka s tou lidskou duší je ze všech nejkrásnější. Jednou bych chtěla mít taky takové.“

Lenka se na ni udiveně podívala. Anežka přeci nikdy neměla ráda ryby. A pak jí blesklo, ale už bylo moc pozdě, na to aby se dalo něco změnit……

Stařeny stály na svém obvyklém místě a čekaly na krásnou slečnu, co jí umřel ten její. Ale nedočkaly se jí, protože ta krásná nevěsta v černém byla několik hodin mrtvá.

Ty její šaty byly pohření.

Sebevražda. Tvrdili mnozí. Utopila se v tom svém akvárku. Není divu, říkali její přátelé, ten pocit viny… a tak. Eliška věděla, co se ve skutečnosti stalo, kde skončila Lenčin duše….

Věděla to, protože Lenčino akvárko měla u sebe doma…..

 

 

 

 

 

autorská činnost Ivy Folajtárové