Holčíčky z nebe

Novela o dospívání, vztazích a experimentech.

Napsala jsem roku 2001 a vydala vlastním nákladem roku 2002.

Ukázka z knížky:

Seděly jsme venku. Zpívaly jsme. Písně, Marie, já a Lenka. Zpívaly jsme, když bylo smutno, když bylo cosi vzdálené, když nešlo jinak. Cítily jsme tu přítomnost samoty tak intenzivně, že jsme myslely, že jsme poslední lidé na této planetě, která se otáčí skrze všechno, co má v sobě.

Ta planeta byla uvnitř nás, ta planeta se točila v našich myslích, ta planeta nás ignorovala. Tolik jsme si přály vidět krásné schody do nebe, tolik jsme si přály uzřít ten strojek, kterým se točí, tolik, tolik toho bylo, co jsme si přály a co se nám neplnilo. Tolik toho zůstalo za zamčenými dveřmi, že nám bylo smutno. Kdesi uvnitř plakala naše duše, která se trápila, že nezná princip téhle planety. Kdesi uvnitř jsme toužily po nekonečnému proudu slz, který se stále uzavíral jen sám v sobě.

Nevěděly jsme, co se životy, co dál, jak žít, proč být, nač to všechno. Tak jako všichni, tak jako my, přítomni kdesi, tak jako slunce, tak jako hvězdy. Děsily jsme se všeho, děsily jsme se otevřených dveří, roztrhaného trička, uzlu na kapesníku. Byla beznaděj do ní písně, do písní vítr, do větru slzy, bez slz kolotoč všeho, se vším pro vše. Myšlenka ctnosti.

Zpívaly jsme kdesi v sobě, kdesi někomu, kdesi pro všechny lidi světa, za naši neúprosnou nutnost něco dělat, proti něčemu se bouřit, pro něco žít.

Zažily jsme krupobití uvnitř sebe, ptaly jsme se na prvopočátek všeho a čekaly jsme na spasitele – mesiáše.

autorská činnost Ivy Folajtárové