Irenka a veliký strom

„Irenka a veliký strom“ je pohádkový příběh o Irence, která se vydá na svou pouť za velikým stromem.

K této výpravě ji ve snu vybídne strom, který je zasažen bleskem. Irenka aniž by věděla, kam jde, jaký je její cíl (za čím putuje), se vydává na cestu.

Na cestě potkává skřítka Gradona, který ji téměř celou cestu doprovází.

Irenka zažívá na své cestě nejrůznější dobrodružství, kde zakouší strach, smutek, nedůvěru, odloučení, samotu apod.

V průběhu cesty začíná tušit kam vlastně putuje – za velikým stromem.

Zjišťuje, že její cesta je cestou jejího života, že skrze sama sebe se nakonec setkává i s velikým

stromem. A ačkoliv je zdánlivě u cíle, zjišťuje, že cílem je její životní cesta, ta neustálá pouť za tím, co je v ní nejhlubší a co ji táhne ke svobodě.

Napsala jsem a vydala vlastním nákladem 2005.

 Ukázka z knížky:

Poušť

Za městem byla poušť. Zdálky to skoro vypadalo, jako kdyby byla krajina zalitá zlatem. Když však přijeli blíže, zjistili, že se před nimi rozléhá nekonečná poušť sucha a písku.

Irenka se nešťastně podívala na svého druha a pak na písečnou planinu. Pokrčila rameny a pobídla svého koně do klusu. Ten se vydal tryskem vpřed. Gradon sledoval, jak se za Irenkou zvedl písečný prach, a pomalým tempem se vydal za ní.

Cesta pouští byla dlouhá a únavná. Krajina vypadala všude stejně. Zdálo se jim, jako by se vůbec nehnuli z místa. Všude kolem byl samý písek. Občas se pouští přehnal slabý větřík a pročísl písečnou dunu, přesypal zrnka písku a zase letěl dál.

„Ta poušť je snad nekonečná,“ posteskla si Irenka po dlouhých hodinách ticha.

„Taky mám ten pocit,“ souhlasil Gradon.

Irenka zastavila koně a seskočila z něj.

„Tady si odpočineme a něco sníme,“ pravila Irenka a vytáhla z kapsy hrst hlíny. Hodila ji před sebe, a tu se před nimi objevilo čerstvě zorané pole a za chvíli jim nabídlo džbánek s vodou, ošatku chleba a hrudku másla.

Když povečeřeli, Irenka si povzdychla: „Co si tu jen počneme? Vždyť nemáme ani zlatý kočár, ve kterém bychom mohli přečkat noc. A nemáme ani tušení, jestli z té pouště vede cesta ven.“

„Z každé pouště vede cesta ven,“ pronesl tiše Gradon, ale Irenka ho už neslyšela, schoulila se do klubíčka a usnula.

Té noci se jí zdál sen. Ve snu spatřila studnu. U té studny stála dívka (až příliš nápadně podobná Irence) a snažila se ze studny dřevěným džberem vytáhnout trochu vody, leč marně – studna byla několik let vyschlá. V tom okamžiku sebou cukla a probudila se.

Obloha nad ní byla posetá drobnými hvězdami. Jedna zářila víc než druhá. S úžasem se koukala na noční oblohu.

„To je ale krása,“ řekla si pro sebe.

„Že?“ ozval se čísi hlas.

Irenka se rozhlédla kolem sebe a spatřila poblíž pohaslého ohníčku, který před spaním založil Gradon, sedět pouštní lišku. Liška byla velmi krásná. Měla zlatavý kožich a nádherné velké modré oči. Liška se na ni usmála.

„Co tu děláš, liško?“ zeptala se jí.

„Žiji,“ odvětila pouštní liška.

„Opravdu?“ podivila se Irenka.

„Tak,“ přikývla liška a znovu se na ni usmála.

„A co tu celé dny děláš? Vždyť poušť je stále stejná, nikde žádný strom či jezero.“

„Co bych dělala,“ odvětila liška, „žiji tu. Přes den sleduji písek a vítr, který si s ním hraje. A přes noc se dívám na noční oblohu, zrovna tak jako ty.“

„A kdy spíš?“

„Inu, sem tam si přes den zdřímnu. Ale nespím moc dlouho, aby mi něco důležitého neuniklo.“

„A co jíš a co piješ?“

„Jím písek a piji vítr.“

„Písek a vítr? To jsem jaktěživa neslyšela.“

„Slyšela, neslyšela, je to tak. A teď už se mě na nic nevyptávej a radši se dívej se mnou na oblohu. Dnes je opravdu nádherná,“ řekla liška a odvrátila zrak k nočnímu nebi.

Irenka chvíli lišku sledovala, ale ta se ani nepohnula, oči měla upřené k obloze. Sedla si vedle ní a dívala se s ní na hvězdné nebe, dokud docela neusnula.

Ráno ji vzbudil silný výkřik. Irenka pomalu otevřela oči a spatřila Gradona, jak běhá sem a tam a křičí.

„Co to vyvádíš?“ zeptala se ho rozespale.

„Křičím,“ zastavil se Gradon.

„To vidím, ale jaký to má důvod?“

„Žádný, mám radost.“

„Radost? Z čeho?“

„Musí mít snad radost nějaký důvod?“ podivil se mužík.

„Nevím,“ znejistěla Irenka, „myslela jsem, že ano. Ale možná, že nemusí. Opravdu nevím.“ Sklopila oči k zemi.

Gradon se zasmál a začal znovu pobíhat sem tam a křičet. Irenka se mezitím v klidu nasnídala a přemýšlela o zlaté pouštní lišce a o snu, který se jí té noci zdál. Když dojedla snídani, přišel za ní mužík.

„V noci jsem potkala pouštní lišku,“ řekla mu.

„A zeptala ses jí na cestu z pouště?“

„Jéjej, na to jsem úplně zapomněla,“ vykřikla Irenka.

„Achich ach,“ chytil se Gradon za hlavu, „co si tu jen počneme? Odsud už se nikdy nedostaneme.“

„Třeba ji ještě potkám,“ chlácholila ho.

„Pokud ovšem do té doby zcela nezešílíme,“ řekl skepticky mužík.

Irenka na to nic neřekla, naskočila na koně a vydala se dál pouští po cestě. Tentokrát nepopoháněla koně ke klusu, ale nenechala ho jít jen pozvolným krokem. Věděla totiž, že tady s rychlostí nic nezmůže.

 

Pouštní lišky

Cesta byla stále stejná. Všude samý písek a slunce. Když slunce stálo vysoko nad nimi, Irenka se zastavila. Byla velmi unavená a samým vedrem skoro nic neviděla. Vzduch před ní se horkem vlnil. Náhle však spatřila v dálce jakýsi flek, který se k nim rychle přibližoval. Seskočila z koně a plna očekávání hleděla na přibližující se černý bod.

Zanedlouho rozpoznala, že k ní běží stádo pouštních lišek. Všechny byly zlaté a chundelaté jako ta, kterou potkala dnešní noci.

Už zdálky na ni volaly: „Irenko, Irenko, pojď s námi, pospěš, ať to nezmeškáš. Přidej se k nám.“

Nechápavě na ně zavolala: „Ale kam? Kam mám s vámi běžet?“

Lišky se zachichotaly a odpověděly: „No přece za kouzelným hadem.“

„Za kouzelným hadem?“ zašklebila se.

„Ano, ano,“ smály se lišky, „za kouzelným hadem.“

„Ale já se hadů bojím,“ řekla Irenka s odporem.

„Tohohle hada se bát nebudeš,“ křičely na ni lišky a smály se, „to je kouzelný had.

Tak už poběž.“

Irenka se nerozhodně podívala na Gradona. Ten jen přikývl a řekl: „Tak už běž, já tu na tebe počkám. Třeba se dovíš, jak se odsud dostaneme.“

Irenka neváhala a rozběhla se za liškami. Jedna liška si ji pak posadila na ohon a za chvíli po nich zbyla jen písečná duna.

Neběžely dlouho, když se před nimi objevila studna. U studny stála dívka a snažila se z ní nabrat vodu. Leč marně, studna byla několik let vyschlá. Dívka přesto ve svém úsilí pokračovala. Lišky se před studnou zastavily a sledovaly ji.

„Proč to dělá?“ zeptala se Irenka lišky, která stála těsně vedle ní.

„Chce se napít.“

„Ale vždyť ta studna je vyschlá,“ namítla.

„No a co?“ odvětila liška.

„Její úsilí tedy je marné, nikdy se z té studny nenapije.“

„Jak víš, že nikdy,“ podivila se liška. „ty snad umíš předvídat budoucnost?“

„Ne,“ odpověděla a sklopila oči do písku.

„Tak vidíš,“ řekla liška a dál sledovala dívku se džberem.

„Je to prostě nemožné,“ řekla po chvíli trucovitě Irenka.

A tu se k ní otočila jiná liška a okřikla ji: „Pšš, to nemůžeš být chvíli zticha?“

„Ale vždyť nic neposloucháte, jen se díváte, tak proč bych měla být zticha?“

Na to se k ní otočila jiná liška a podívala se na ni přísným pohledem. Irenka tedy raději ztichla.

 

Kouzelný had

Irenka měla pocit, že jí zdřevění nohy. Stály na jednom místě už přes hodinu, když tu nějaká liška vykřikla: „Pozor, už přichází.“ Lišky téměř nedýchaly. V tom okamžiku i Irenka spatřila, jak se písek zavlnil a vyplazil se z něho dlouhý duhový had. Zářil všemi možnými barvami, byl krásný, až oči přecházely. Vůbec nevypadal jako strašný děsivý had, kterého Irenka znala z pohádkových knížek.

Když se had připlazil až ke studni, dívka se mu zhluboka poklonila.

„Zdravím tě,“ pravila mu.

„I já tě zdravím. Copak tu děláš?“ zeptal se jí had vlídným hlasem.

„Snažím se ze studně nabrat alespoň trochu vody. Mám velikou žízeň, a ne a ne se mi to podařit.“

Had pokýval hlavou (nebo spíš se celý zavlnil na znamení souhlasu).

„Hmm,“ zasyčel uznale a připlazil se ke studni, „ale vždyť v té studni žádná voda není. Studna je vyschlá.“

„Ano?“ podivila se dívka. „Ale v tom případě nemám žádnou naději, že přežiji. Další studna je odsud vzdálená několik dnů cesty. Nevydržím tak dlouho bez vody.“

Rozplakala se. „Teď jistě brzy zemřu, dokud jsem měla naději, že je ve studni voda, udržovala mě při životě. Teď jsem veškerou naději na záchranu zcela ztratila a s ní ztratím i život,“ řekla a z očí jí tekly slzy.

„A to bys chtěla skutečně žít celý život v iluzi, že ta studna je plná vody? Chtěla by ses zbytečně snažit ji dostat z té studně? Jaký by asi byl tvůj život? Byl by jen plný marné naděje. Raduj se, dívko, otevřel jsem ti oči, řekl jsem ti pravdu, kterou sis sama nedokázala připustit,“ zasyčel had.

Dívka jen plakala a plakala. Irence začalo být dívky líto. Chtěla k ní přistoupit a nabídnout jí džbánek vody, ale lišky ji nepustily.

Řekly jí: „Počkej, ještě neumírá.“

„Ale já nechci, aby umřela,“ rozplakala se Irenka.

„Všichni jednou musíme zemřít. I já, i ty,“ tišila ji liška, která stála za ní.

„Ale vždyť já ji mohu zachránit.“

„Tiše,“ zavolala na ni liška v první řadě.

Irenka se se slzami v očích podívala ke studni.

Had právě promlouval mocným hlasem k dívce: „Jsem kouzelný had, splním ti jedno přání.“

Dívka plná hořkosti řekla: „Přeji si, abys mi nikdy neřekl pravdu o studni.“

Had vyslechl její přání a odplazil se do pouště. Dívka jako by na vše zapomněla, znovu se začala snažit nabrat vodu ze studně.

„Vidíš, nezemřela,“ zasmála se liška.

„Dneska to bylo lepší než minule, že?“ řekla druhá liška.

„Ó, ano,“ souhlasily ostatní lišky.

„Jak lepší než minule?“ podivila se Irenka.

„Dneska je bylo lépe vidět. I slyšet bylo velmi zřetelně,“ odpověděla jiná liška.

„Dneska? Cožpak jste to viděly již někdy předtím? Je to jen jakási divadelní hra?“ zeptala se.

„To není hra, děvče, věru není. Každý den se sem chodíme dívat a pokaždé jde o život. Pokaždé to však dopadne stejně,“ pravila nejstarší liška. Ostatní lišky už se pomalu rozcházely.

„Počkejte,“ volala za nimi Irenka, „to ji tu jen tak necháte? To jí nedáte ani trochu vody?“

Liška, která stála celou dobu vedle ní, pravila: „Neboj, ona nikdy nezemře, nemůže, nikdy totiž nepřistoupí na pravdu o studni.“

„Ale to bude celý život jen žít z falešné naděje,“ pravila Irenka.

„Správně,“ odvětila liška, „ale to jsi přece chtěla – aby nezemřela. Nezemře tedy nikdy.“

„Ale kdyby uvěřila a přijala hadova slova, pak by zemřela. A to by bylo také strašné.“

„Ne strašnější než to, co ji čeká – žít ve lži a zaslepení.“

„Ale smrt je hrozná,“ namítla Irenka.

„To záleží, jak se na ni díváš,“ usmála se na ni tajemně liška, „smrt je taková, jaká je. Není dobrá ani zlá. Ty sama k ní přikládáš emoce, které s ní vůbec nesouvisí.“

Jakmile to liška vyslovila, vzpomněla si Irenka na slova velikého stromu předtím, než ho skolil blesk. Liščina slova se nápadně podobala tomu, co jí tehdy řekl.

 

Pramen živé vody

Skoro už nebylo vidět na krok, když Irenka dorazila k plápolajícímu ohýnku, u něhož seděl Gradon a pekl brambory. Irenka si k němu přisedla a pustila se s chutí do jídla.

„Tak co ses dozvěděla?“ vyzvídal Gradon.

„Nevím,“ svěsila hlavu. „Mám v hlavě zmatek. Docela dost to nechápu.“

Gradon jen pokýval hlavou, jako kdyby věděl, co zažila. Tu noc už si víc neřekli. Nebylo třeba slov. Sledovali společně hvězdy, dokud neusnuli.

Irence se té noci zdál tento sen:

Zdálo se jí, že stojí u vyschlé studně místo dívky a snaží se z ní nabrat vodu. Tu se k ní připlazil duhový had a řekne jí to samé, co řekl dnes té dívce v poušti.

Když se jí zeptá, co by si přála, velmi dlouho přemýšlí. Oči má plné slz, protože cítí neuvěřitelnou bolest přímé pravdy. Vidí do tváře samotné smrti. Bojí se zemřít a hrozně ji ta pravda o studni bolí. Už už chce vyslovit stejné přání, které vyslovila dnes dívka v poušti, jenže nakonec si vzpomene, jak dívka dopadla, a zamyslí se.

Řekne hadovi: „Když nemohu najít vodu v této studni, dej mi poznat cestu, která mě k prameni pitné vody dovede.“

Had se chvíli ošívá a pak řekne: „Dobrá tedy, ale pamatuj, že ta cesta nebude snadná.

Bude to daleko namáhavější než vytáhnout vodu z vyschlé studně.“

„Nevadí,“ řekne pevně Irenka.

„Inu, přivedu tě na cestu. Ty však po ní musíš stále jít, nikdy z ní nesmíš sejít, i kdyby ti připadalo snazší jít jinudy. I kdyby jít po cestě znamenalo jít déle, nebezpečněji či s velkými obtížemi. Za žádnou cenu z ní nesmíš sejít,“ praví had a Irenka přikývne na znamení souhlasu.

„A vyvede mě ta cesta z pouště?“ ptá se ho.

Had přikývne: „Ta cesta vede mnohem dál, než si dokážeš představit, daleko za poušť. Vede krajinami snů, hojnosti, bídy i utrpení. Však uvidíš sama. Pokud však jedinkrát tuto cestu opustíš, těžko se na ni budeš moci vrátit. Těžko pak najdeš pramen živé vody.“

„Živé vody?“ podiví se Irenka.

„Ano. U pramene živé vody se opět setkáme,“ zasyčí had a zmizí kdesi v poušti.

autorská činnost Ivy Folajtárové