Tam, kam letí havrani

 

Příběh vypráví o dlouhé a dobrodružné pouti dívky Anny a chlapce Jana. Putování začíná jejich tajemným setkáním. Společně se vydávají na cestu, na níž procházejí zvláštními krajinami a místy a potkávají nejrůznější lidi a bytosti. Jejich společníky a průvodci se stávají havrani, zvláště pak havran Nestor. Postupně se odkrývá důvod jejich cesty, kterým je hledání ztraceného pokladu.

Vyprávěním prolíná postava panovačné princezny Pé, která také cosi hledá a nutí své poddané, aby se vydávali na pouť za tím, po čem touží ona.

Příběh je plný tajemství a otázek. Co je vlastně ten poklad? Kdo ho ztratil? Kdy a jak? Je vůbec v lidských silách ho znovu najít?

Co má Jan společného s princeznou a jejími poutníky? Kdo je vlastně princezna Pé …?

Napsala jsem roku 2011 a vydala vlastním nákladem 2013.

Ukázka z knížky:

Něco o bolesti
Jakmile jsem překročil brány království, rozbolelo mě celé tělo. Bylo to tupá a omračující bolest. Nevěděl jsem, odkud přichází a k čemu slouží. Bolelo to čím dál víc. Krajina kolem mě byla stále stejná. Pustá.
Co to má znamenat? Nedokázal jsem to pochopit. Ať jsem udělal jakýkoliv pohyb, bolest přetrvávala. A naopak někdy se i stupňovala. Všude kolem pusto a prázdno. Jen ta bolest byla stále přítomná. Plahočil jsem se po té vyprahlé zemi několik dlouhých měsíců, ani nevím, co mě drželo při životě, co jsem pil a jedl, až jsem došel na úplný okraj.
„Jak to myslíš?“ přerušila mě Anna.
„Prostě dál už nic nevedlo. Útes a pak prázdno. Nu, a tady na konci byla bolest nejsilnější. Zastavil jsem se. Ostatně nic jiného ani nešlo udělat, pokud jsem nechtěl skončit v prázdnotě.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl několik tváří. Přeběhl mi mráz po zádech. Ty tváře se na mne pozorně dívaly. Neměly těla. Jakoby se jen v prostoru objevily mé vlastní myšlenky v podobě tváří. Měl jsem pocit, že tady vše končí. Tady v té nesnesitelné bolesti, v té bezmoci cokoliv udělat, v tom strachu z těch obrazů. Přede mnou propast, za mnou tváře. Co po mě jen chtěly?
„Jděte pryč,“ zakřičel jsem a ozvěna zopakovala má slova. A pak jedna tvář po druhé opakovala: „Jděte pryč.“, až mě z toho hlava bolela.
Pak byla tma.
Tma kolem i uvnitř.
Chtělo se mi utéct, ale něco mě drželo nad propastí. Zavřel jsem oči a snažil se usnout, zapomenout na to, kde jsem. A pak jsem na zádech ucítil lehký dotek. Otevřel jsem oči a spatřil jsem starce s dlouhými vousy,v bílém oděvu. Stařec se na mne usmíval.
„Zdravím tě Jane,“ a jeho slova hladila jak jemné peří.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se rychle, abych skryl rozpaky a překvapení.
Stařec se zasmál: „Copak mě nepoznáváš?“
Pozorně jsem si ho prohlédl. Zavrtěl jsem hlavou. Bílý muž se na mne chvíli díval a pak se proměnil v havrana. Když se opět vrátil do podoby starce, řekl: „Jsem Nestor, pán Času.“
„Nestore, prosím tě, dostaň mě odsud.“
„Nějak rychle to vzdáváš,“ zasmál se stařec.
„Už nemůžu dál, copak nevidíš? Nemůžu ani vpřed, ani zpět.“
„Je to jen otázka volby,“ řekl klidně. „Můžeš jít vpřed, nebo se můžeš vrátit, je to jen na tobě. Samozřejmě taky můžeš zůstat stát na místě. Vždy tím něco ztratíš, ale i získáš.“
„Ale já nic nechci ztratit.“
Na to se dal stařec do smíchu.
„A získat bys chtěl? Jak chceš potom žít? Život bez ztráty?“
„Ztráty bolí,“ řekl jsem nazlobeně.
„Ano, a proto jsi tu.“
„Abych zažil bolest?“
„Abys žil. Abys prošel bolestí i ztrátou a uvědomil si, že bez nich to nejde, že tady je pravý život, ne v tvých představách.“
„Už jsem trpěl až příliš. Stačí mi to. Teď chci pryč.“
„Tak jdi, kdo ti brání?“
„Vždyť vidíš, že jsem tu uvízl. Pomoz mi, prosím.“
„Rád bych, ale nemůžu.“
„Nechápu.“
„Pomoc si můžeš jen ty sám. A teď mě omluv, volá mě někdo další,“ řekl a byl ten tam.
Chtělo se mi plakat. Cítil jsem naprostou bezmoc. Havran mě tu nechal ve štychu. Samotného uprostřed tmy a bolesti. Chvíli jsem jen tak nehybně stál a koukal do tmy. Nakonec jsem se rozhodl, že půjdu dál, ať to stojí, co to stojí, třeba i do propasti. Udělal jsem první krok do prázdna a pod nohama jsem najednou ucítil pevnou zem. Udělal jsem druhý krok a opět pevnina. Přede mnou byla propast a já do ní nějakým zázrakem nespadl. A tak jsem zavřel oči a soustředil se jen na chůzi a s každým dalším krokem jsem cítil pevnou půdu pod nohama. Vzrůstala ve mně naděje, že někam dojdu, i když nebylo vidět dál než tam, kde jsem byl právě teď. Jakoby se ta půda rodila s každým mým rozhodnutím jít dál. Vše bylo jen „teď“, co bylo před a za „teď“, bylo neznámé, očím skryté.
Šel jsem takhle dlouho, několik dlouhých dní a nocí, a čím delší dobu jsem takto šel, tím více ustupoval můj strach z toho, co bude. Tím méně jsem se zaobíral tím, zda spadnu do propasti, ale soustředil jsem se jen na pocit v nohách a přítomný okamžik. Právě teď je tvořen svět. V každém mém kroku byla nejistota, kam dopadne má noha, ucítí-li zem, a zároveň naděje nové cesty.
Po čase jsem padnul vyčerpáním.

Sen

Zdál se mi sen. V tom snu jsem ležel uprostřed mýtiny a kolem mě tančily víly. Cítil jsem se jako v nebi. A pak kdosi víly odvál a kolem mne začaly tančit čarodějky. Byly oblečené v černých roztrhaných šatech. Ohyzdné byly, až z nich šel strach.
Když jsem se posadil, čarodějnice zmizely a kolem dokola začaly kvést černé a bílé růže. Měl jsem pocit, že takhle je to správně.
Probudila mě čísi ruka. Pohladila mne po tváři. Bál jsem se oči otevřít, aby ruka nezmizela. Nakonec jsem je otevřel a uviděl jsem krásnou dívku podobnou té, co jsem ji viděl v síni obrazů.
„Přišla jsem ti na pomoc,“ řekla mi, a já opět upadl do spánku.

Havrani

Vzbudilo mě krákání. Otevřel jsem oči. Ležel jsem v poli a kolem mě bylo hejno havranů. Černé ryby v poli. Na obloze za mraky vylézalo slunce. Vítr příjemně vál. V dálce byly stromy.
Pomalu jsem se zvedl ze země.
„Tak jsi přece šel,“ ozvalo se za mnou.
Otočil jsem se a uviděl havrana.
„Nestore?“
Havran jemně přikývl. „Věděl jsem, že se tak rozhodneš.“
„Tak proč jsi mi to neřekl?“
„Cožpak by ses vydal vpřed, kdybych ti řekl, že to uděláš?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Musel jsem tě nechat rozhodnout.“
„Kdybys mi alespoň, řekl, že přede mnou něco je,“ postěžoval jsem si.
„To jsem nevěděl, Jene. To co před tebou bylo, jsi tvořil ty sám. Nemohl jsem tušit, co si chceš vytvořit.“
„Měl jsem pocit, že riskuju.“
„Taky, že ano .“
„Co by bylo, kdybych si nic nevytvořil?“
Havran mlčel. Bylo ticho.
„Kam mám jít dál? Potřebuju najít něco pro princeznu Pé,“ zavedl jsem řeč jinam.
„Proč?“ divil se Nestor.
„Abych byl svobodný.“
„Teď nejsi?“
Smutně jsem zavrtěl hlavou.
„A co hledáš ty?“
„Nic nehledám, jen to, co chce princezna Pé.“
„Opravdu?“ zeptal se a zkoumavě si mě prohlížel.
„Hledám pouze to, co hledá princezna,“ zopakoval jsem pevně. A má slova mi zněla tak cize.
„Nu jak myslíš. Pokud je to tak, pak tvá cesta vede tudy,“ řekl a máchl křídlem před sebe. Cesta vedla do hor. Poděkoval jsem Nestorovi a vydal se vpřed.

V horách

V horách bylo velmi chladno. Foukal studený vítr, vše bylo pusté, ani náznak zeleně, života. Dostal jsem strach. Nikde nikdo. Přesto jsem slyšel kolem sebe slabý šepot. Čím delší dobu jsem byl v horách a blížil se do jejich nitra, tím víc šepot sílil. Svírala se mi hruď, cítil jsem napětí po celém těle. Snažil jsem se stále ohlížet, zda za mnou nikdo není. Nebyl. Ani přede mnou, ani vedle mě. A pak nastala noc. Byl jsem sám. Nade mnou zářily hvězdy. Na chvíli jsem zavřel oči – uviděl jsem krásnou dívku. Její obraz jsem si stále nesl ve své paměti. Vypadala smutně. V duchu jsem ji pohladil. Měl jsem pocit, že se na mne nepatrně usmála. Ta představa mě tolik hřála u srdce. Nechtělo se mi otevřít oči a jít dál. Chtělo se mi navždy zůstat s tím krásným obrazem usmívající se dívky.
Přesto jsem oči otevřel a vydal se na cestu. Byla sice noc, ale měl jsem takové zvláštní tušení, že kdybych tu zůstal, zůstal bych tu navěky. Otevřel jsem oči do tmy – šepot zesílil. Vykročil jsem. Rozhodl jsem se, že budu pozornější k tomu, co je kolem mě. Říkal jsem si, že by mi to mohlo napovědět, kam dál. Zaostřil jsem oči do tmy. Uviděl jsem bílé až průsvitné postavy v kápích. Z těch kápí jim čouhaly dlouhé kostnaté ruce s neuvěřitelně dlouhými nehty. Z obličeje byl vidět jen špičatý nos. Babice, pomyslel jsem si. Měl jsem pocit, že je odněkud znám. Smály se skřehotavým hlasem, jakoby mi tím chtěly něco sdělit. Natahovaly ke mně své ruce, jakoby mě chtěly pohltit.
„Co chcete?“ křikl jsem na ně, abych zmírnil své napětí.
Babice se zastavily ve svém pohybu. Znehybněly. Potom přede mne předstoupila jedna a řekla: „Chceme tvou duši. Dej nám ji! Patří nám!“
Srdce se mi naplno rozbušilo. Nemohl jsem pohnout nohama, naprosto mi ztěžkly. Ruce se mi chvěly. Chtěl jsem něco říct, ale zasekl se mi hlas. Ruce babic se ke mně opět začaly přibližovat.
„Dej nám svou duši,“ volaly.
A když už byly těsně u mě, vykřikl jsem: „Stát!“
Babice se zastavily, překvapilo mě to. Vůbec jsem nečekal, že by mě poslechly. Vypadaly jako zmrzlé, stály nehybně přede mnou s rukama nataženýma a vyvalenýma očima.
„Nedám vám svoji duši,“ křikl jsem. „Nepatří vám.“
Babice se ani nehnuly, jen na mne upřeně hleděly.
„Budete tady tak dlouho stát, dokud nebudu daleko odsud,“ snažil jsem se k nim mluvit jistým hlasem.
Babice nic.
Opatrně jsem prošel mezi nimi a vydal jsem se na dlouho cestu do hor. Zima byla čím dál větší. Měl jsem strach. Bál jsem se zastavit, aby mne náhodou babice nedohnaly. A jak jsem tak šel, neviděl ani na krok před sebe, uviděl jsem v dáli světélko. Zrychlil jsem, až jsem se ocitl před dřevěnou chýší. Kouřilo se jí z komína. Zhluboka jsem se nadechl a zaklepal na dveře. Zprvu se nic neozývalo, až po chvilce jsem uslyšel šouravé zvuky.
Otevřela mi stařena s šátkem na hlavě.
„Pojď dál, Jane, čekám tě,“ řekla jakoby nic.
Zatočila se mi z toho hlava. Už dlouho mě nikdo takto neoslovil. Odkud znala mé jméno? Váhal jsem, ale nakonec jsem vešel. Byl jsem tak unavený a zmrzlý, že bych přijal nocleh i u samého Lucifera. Stařena přiložila polénko do kamen a ukázala na postel pod oknem.
„Zde si odpočiň, ráno mi vše povíš,“ řekla.
Pak vzala obrovský krajáč a nalila do něj jakousi horkou tekutinu, podala mi ho.
„Vypij to.“
„Proč?“
„Pomůže ti to.“
Vzal jsem krajáč a začal pít, a čím víc jsem toho měl v sobě, tím víc se mi chtělo spát, až jsem docela usnul.

autorská činnost Ivy Folajtárové