Z rukopisu „Stíny“


Trvalo mu dlouho, než se dostal do podzemí a našel to správné potrubí, které ho zavedla ke Karkáde.

Hledal ji několik měsíců, každý večer se vydával na průzkum a zase vracel, trpělivě. Když už si myslel, že ji nenajde, chtěl to vzdát. Jenže tehdy se mu vpletla do cesty ona, dívka s hnědými zacuchanými vlasy a špinavým obličejem. Zahlédl ji zdálky, jen se před ním mihla. Tehdy si uvědomil, že cestu do bažin najde. A taky našel. Prozkoumal tu trasu, kterou běžela dívka a nakonec se dostal přímo před dům Karkade.

Zprvu měl strach k ní vejít, bál se, zda není šílená, jak se o ní vyprávělo. Ale zároveň ho to k ní táhlo. Poví mu něco víc? Poví mu jak rozdělat oheň, jak se dostat z toho šedého města, z té tmy? Nakonec se tedy osmělil a zaklepal na její dveře. Chvíli čekal, zda přijde nikdo otevřít. Nic. Zaklepal podruhé. Zase ticho.  Třeba tam nikdo nebydlí, pomyslel si, třeba to byli jen povídačky, možná ani samotná Karkade neexistuje, další klam. Šlo mu hlavou, a proto vstoupil dovnitř, aby se přesvědčil. Vstoupil do velké místnosti s velkým krbem, kuchyňským koutem, křeslem a velkou pohovkou. V krbu hořel oheň a v ušáku seděla stařena zabalená do deky. Karkade. Seděla téměř nehybně, vypadala, že spí, ale oči měla otevřené. Pozorovala ho. Parlin cítil, jak mu začíná tuhnout celé tělo. Víc než Karkade ho uchvátil oheň a teplo, které z něj sálalo. V očích se mu objevily slzy.

„Kdo jsi?“ zeptala se ho přísně.

„Parlin,“ odpověděl a stále fascinovaně hleděl do ohně.

„Neznám tě,“ řekla.

„Má matka Dirah… často za vámi chodila, než…“

„Tvou matku znám, tebe ne. Kdo jsi?“ zeptala se znova.

Parlin byl zmatený, nevěděl, jak odpovědět. „Syn své matky,“ řekl tedy.

Stařena spokojeně přikývla a zahleděla se do ohně.

„Odkud ho máš?“ zeptal se tiše.

Stařena se na něj obrátila. Chvíli si ho prohlížela.

„Co ode mne chceš?“

„Nevím, jen chtěl jsem vědět, zda tu opravdu jsi…Chtěl jsem vědět….“ Zarazil se.

Stařena ho trpělivě pozorovala. „Chtěl jsem vědět něco o mé mámě,“ řekl ještě tišeji a v očích se mu objevily slzy.

„Uvařím ti čaj, to tě posilní,“ řekla a vstala z křesla.

„Čaj?“ podivil se Parlin.

Stařena se zasmála: „To neznáš ani čaj?“

Parlin zavrtěl hlavou.

„Dobře vás tam ovládají, moc dobře, chlapče. Už dlouho jsem tam nebyla a vidím, že je to jedině dobře.“

Parlin mlčel. Stařena připravovala čaj. Nevěděl, co říct, cítil se tu nesvůj. Tolik tepla a světla v životě nezažil. Věděl, že něco takového existuje, věděl to od své matky, ale nečekal, že to bude tak intenzivní.

Karkade mu podala hrnek s čajem. „Napij se, posilní tě to.“

Parlin vzal do ruky horký hrnek a rychle ho položil na stůl.

„Au, to bolí, co to je?“

Stařena se zasmála. „Nikdy bych si nemyslela, že ta jejich krutovláda zajde tak daleko. Horké to je, protože se to vařilo. Chvíli počkej, až vychladne, pak se napij, nic hrozného to není.“

Parlin ji nedůvěřivě pozoroval, po chvíli vzal hrnek do ruky znovu, už to nebylo tak teplé. Napil se. V těle se mu rozlil příjemný pocit. Tolik tepla. Vnímal každičký doušek.

autorská činnost Ivy Folajtárové